Lafit

Čtyři cenové skupiny. A neexistující pátá cenová skupina, kterou se označovaly ty nejvíc zaplivané pajzly. Vysokohorská přirážka. Kniha přání a stížností. Pamatujete? Zavzpomínejme společně
Přelomovým rokem v československé gastronomii byl rok 1955. V tomto roce byly vydány závazné normy pro veškeré subjekty nabízející veřejné stravování. Každá hospoda, každá restaurace, každé bistro v celé zemi, vedl jeden a ten sám podnik. Restaurace a jídelny s kouzelnou a zavádějící zkratkou RaJ.

Byly ustanoveny čtyři cenové skupiny. První cenová skupina měla reprezentovat ty nejlepší a nejkvalitnější restaurace a kavárny. Nabízená jídla byla s nejvyššími maržemi. Pokud dostatečně nevydělávaly, výjimka povolila přirážky. Něco jiného byla tak zvaná „Vysokohorská přirážka“. Tuto výsadu měly restaurace na horách. Tato přirážka měla kompenzovat náročnost zásobování. Bylo jedno, jestli restauraci zaváželo zbožím auto, nebo do ní suroviny přinesl na svých zádech horský nosič.

Jak již jsem uvedl, vše, co se v restauracích vařilo a připravovalo muselo být podle norem. Měla tak být zajištěna dostatečná kvalita podávaných pokrmů. Myšlenka dobrá. Časem se ale přišlo na to, že některé suroviny jsou tak nějak občas nedostatkovým zbožím. Jak z toho ven? Vynalezla se výjimka. A nedostatková surovina se nahradila něčím, co ji připomínalo.
Normy a nedostatky v dostupnosti určitých surovin měly na svědomí, že spousta restaurací měly téměř totožné jídelní lístky. V Jídelním lístku jakékoli restaurace v celém státě, jste vždy našli guláš, restovaná játra, ledvinky a smažený sýr. K tomu dvě tři další jídla podle šikovnosti člověka, který zajišťoval zásobování té či oné restaurace.
Samotnou kapitolou v úrovni stravování byla různá bistra. Nacházela se vždy v blízkosti továren a byla místem kde se chodili stravovat dělníci. Jídlo se konzumovalo u vysokého pultu ve stoje.  Nabídka byla totožná jako v restauracích. Díky zařazení do nižších cenových skupin byla cenově dostupnější.